Je to taková ta země z pohádek – sice utopická, ale pořád vnímaná jako nějaký ideál, kde koláče jsou i bez práce. Zdálo by se, že všichni chápeme, že to tak fungovat nemůže. Přesto takto někteří ke své zemi přistupují, i když k ideálu to u nás má stále daleko.
Samozřejmě, hlad vás dříve či později donutí uvědomit si, že aby vám někdo dal svoje peníze, musíte ho nejdřív nějak přesvědčit a nejčastěji se to dělá prací. Ale vlastním výdělkem a svojí hromádkou mnozí končí. Pak už je to pro ně země, ve které se někdo jiný postará o zbytek, o všechny veřejné služby a statky. Je jim vcelku jedno kdo a jak. Nezajímají se o politiku a jen spoléhají na to, že politici jim doručí to, co se od nich očekává. Udělá se to všechno tak nějak samo. Veřejné statky, jako holubi létají rovnou do huby.
Pak jsou lidé, kteří chodí aspoň volit. Vyberou někoho, kdo se jim líbí, kdo je jako oni, kdo nadává na stejné věci, jako oni a kdo má ty nejlepší sliby. Víceméně emocionální rozhodování. Často vybírají jen toho, kdo je v opozici vůči domnělému zdroji jejich problémů. Kdo je schopen voliče přesvědčit, že zdrojem jejich problémů je právě jeho politický konkurent. Ještě větší majstrštyk je přesvědčit voliče, že nějaký problém mají a pak ho hodit na konkurenta. Volič, který je příliš pohodlný na to, aby aspoň trochu o svých kandidátech přemýšlel, který to hodí tomu nejtroufalejšímu a nejschopnějšímu lháři, je vlastně ještě horší než ten, co nevolí vůbec.
Takový volič ani nepožaduje politickou odpovědnost po svých favoritech. Dokonce je schopen bránit je na sociálních sítích proti opozici a novinářům. Někteří dokonce vyžadují, aby opozice mlčela. Což silně smrdí nostalgií po husákovském socialismu, kdy bylo jasné koho volit, jasné, kdo má doručit výsledky a opozice byla jen na obtíž a uklizená kamsi do podzemí. Vláda potřebovala klid na práci.

Demokratický volič ví, že nežijeme v zemi, kde pečení holubi létají do huby a nikdy nebudeme. Ví, že můžeme žít ve svobodné a prosperující zemi, ale vyžaduje to po nás aktivnější přístup. Účast ve volbách je sice naprostý základ, ale to nestačí. Volič má jen propůjčit svoji důvěru politikovi, kterého si vybral. Politikovi, o kterém si zjistí aspoň základní informace o jeho minulosti, současnosti, názorech a charakteru. Propůjčení důvěry není závazek doživotní loajality. Vybraného politika má volič stále pozorovat a ověřovat si, jestli opravdu plní voličovo očekávání. V případě zklamání je nutné politikovi okamžitě důvěru odebrat. To že jsem volil lháře, není ostuda. Ostuda je, pokud ho volím znova potom, co svoji chybu sám sobě zapřu.
Demokratický volič nedoufá ve vůdce, který zajistí blahobyt. Nehledá toho pravého a jediného. Možná nehledá ani toho nejlepšího. Někdy jen vybírá toho s nejméně chybami a nejmenší kostkou másla na hlavě. Říká se tomu „volit nejmenší zlo“ a mluví se o tom jako o chybě demokracie. Není to chyba, je to znak demokracie. Už jen to, že se bráníme tomu, dát někomu pět hvězdiček z pěti, je demokratické, protože nekritické uctívání kohokoli je cestou do pekla. Známe to z náboženských sekt i státních diktatur.
A pak někdy občan – demokrat dospěje do stadia, kdy se cítí na to, že by svět mohl zkusit sám zlepšit a sám dohlédnout na to, aby věci běžely tak, jak mají. Rozhodne se kandidovat. Je to jako podat si přihlášku do televizní soutěže – nestačí už jen sedět na kanapi a nadávat soutěžícím na obrazovce, jak jsou dutí. Je třeba vstát a jít to zkusit sám. Protože o ty holuby se nám nikdo nepostará. Musíme se o ně postarat sami.

JV